Retro příběhy:Sběratelské stránky rybářských výrobků královéhradecké provenience 1946 - 2006
Retro příběhy
1.
Tenhle příběh je pravda, ať visím, kdybych vám lhal, ačkoli mnou vymyšlen, věřím, že mnohým z vás se stal...
Hurá! Konečně byl pátek odpoledne a kluk (říkejme mu třeba Jirka) utíkal ze školy domů jak o závod. Taška obloukem letěla do kouta pokoje, Jirka se jen napil šťávy a rychle spěchal zase ven za mámou, které již skončila směna. Když přiběhl celý uřícený k obchodu s rybářskými potřebami, máma ho už netrpělivě vyhlížela.
"Ahoj, mami!" vykřikl Jirka hned jak ji uviděl a dal jí pusu. Rychle otevřel dveře krámku a vpustil mámu dovnitř. Jak dlouho už čekal na tuhle chvíli! Měl narozeniny a máma mu slíbila koupit nový naviják!
Jirka vplul dovnitř a nemohl se vynadívat. Všude bylo vystaveno plno laminátových prutů, teleskopů, navijáků, třpytek, splávků, silonů, olůvek a háčků, až oči přecházely. Jen se zavřely dveře, objevila se žena za pultem.
"Jaké máte přání?" zeptala se s úsměvem.
"Naviják!" vyhrkl ze sebe Jirka a ukázal na zelený Stabil IV položený na krabici v poličce. Paní prodavačka jej opatrně sundala, předvedla jeho základní funkce, podala nezbytné informace o údržbě a nakonec řekla cenu.
V Jirkovi se na chvíli zastavilo srdce, věděl, že nemají peněz nazbyt, a s obavami pohlédl na mámu.
Ale ta se na něj usmála a kývla paní prodavačce, že ho může zabalit. Jirkova radost neznala mezí! Hned jak vyšli z obchodu, poděkoval, vzal mámu za ruku a v duchu si sliboval, že bude tím nejhodnějším klukem na světě.
"Musíme přidat, Jirko, než nám zavřou v konzumu," pobízela máma Jirku, který měl hlavu v oblacích.
Když dorazili domů, byla už tma. Jirka se rychle najedl, umyl, ještě jednou mámě poděkoval a šel si lehnout. Z postele se stále díval na stůl, kde ležel v krabici jeho nový naviják. Nedalo mu to, vylezl zpod peřin a několikrát si s ním zatočil. Jak nádherně cvrčí! Panečku, to budou kluci z kroužku koukat!
A když konečně usínal, zdálo se mu, jak bojuje s tou největší rybou...
Tak dobrou noc. A hezké sny...
(6.12.2010)
2.
Místem dnešního příběhu je Ostravsko, kraj razovity, kde v 50. letech tepalo ocelové srdce naší republiky nejsilněji. Region dolů, hutí a válcoven…
Starý rybář si zapálil další cigaretu. Byl již v důchodu, jako havíř se něco nafáral, ale tohoto zlozvyku se nemohl přes chatrné zdraví zbavit. Seděl nehnutě nad svými pruty a jedním okem pozoroval poskoky. Zdejší lom byl zatopený docela nedávno, a tak neskýtal mnoho nadějí na větší úlovek. V okolí navíc bylo málo příležitostí, kam vyrazit na ryby. Místní rybářský spolek se však zavázal pravidelně tento nový revír zarybňovat. Poskok na pravém prutu se nepatrně pohnul. Rybář sáhl do sáčku a prohodil vodu hrstí kolínek.
Na druhém břehu hlučely děti. Byl čas prázdnin, mládež stanovala přímo u vody. Rybář se na ně zadíval a jakoby se mu vrátily vzpomínky na své bezstarostné dětství. Na doby, kdy jako kluk chodil k řece Ohři s lískovým proutkem a kusem hedvábné nitě, aby přelstil na lučního koníka jednoho z velkých tloušťů. Jak byl pyšný, když utíkal s takovým úlovkem domů a pochlubil se mámě! A jak zklamaný, když mu táta řekl, že taková ryba je dobrá akorát pro kočku. Kolik krásných úhořů nachytal s tátou v noci v jednom úplavu, jak se tehdy bál tmy, ale tak nějak krásně. Přestože čas plyne jako voda a jsou tomu mnohé desítky let zpátky, ty vzpomínky jsou stále živé, nesmazatelné a navždy vryté do paměti…
Poskok se přilepil pod prut a rybář zasekl. Špice prutu se ohnula do oblouku a brzda navijáku se jen protočila, ryba si brala první metry silonu. Rybář hned poznal, že to není cejn, ale kapr, a zkušeně ho zdolával. Mládež na druhém břehu zpozorněla. Bambusový prut už pamatoval dávné lovy, ale "Plaňanka" byla z obchodu nová, a tak za několik minut byl kapr v podběráku. Rybář mu naměřil 57 cm a uložil do vezírku. První velký kapr z této vody! Hladinu vody zčeřilo několik kolínek a opět nastal klid. Blížil se večer, a i když další záběr nepřicházel, rybář domů nepospíchal - nikdo ho doma nečekal. Jakmile slunce zapadlo a komáří roje si začaly vybírat svou daň, rybář začal pomalu balit. Konečně se sehnul pro vezírek s kaprem. Jak rád by ho někomu ukázal, jak rád by se v té chvíli někomu pochlubil. Najednou udělal cosi, co už dávno ne, povolil šňůrku a kapra pustil zpět do svého živlu. Když ryba pomalu odplouvala, jakoby mu děkovala ocasní ploutví…
Kdo by ten večer stál opodál, viděl by jít po hrázi starého sehnutého rybáře na cestě k domovu. Šel bez úlovku, ale mnohem šťastnější než kdykoli předtím…
Petrův zdar!
(11.7.2011)
3.
Je tomu už mnoho let, co desetiletý městský kluk (říkejme mu třeba Jirka) přijel za dědou na prázdniny do zapadlé vísky nedaleko řeky Berounky. Jeho táta dostal od podniku rekreační zájezd do Bulharska pro dvě osoby, a tak odletěl jen s mámou. Jirkovi to nevadilo, letadla se stejně bál.
S dědou si rozumněl, chodili spolu do lesa na houby, krmili králíky, jezdili se koupat k rybníku. Dny plynuly jak voda.
Jednoho dopoledne musel děda narychlo odjet do družstva, občas vypomáhal se spravováním různých zemědělských strojů. Jirka zkontroloval králíky a šel si pro kolo. Slunce začínalo pálit, tak se chtěl projet. Když otevřel vrata stodoly, uviděl v tmavém koutě několik opřených starých prutů. To byla nádhera. Jak to, že si jich dřív nevšimnul? Úplně zapomněl na kolo a vzal největší bambusák do ruky. Byl těžký, s kolovrátkem, na silném vlasci se houpal velký splávek a dole byl připevněný rezivějící trojhák. Panečku, jaká ryba by ho dokázala spolknout? Na dalším složeném prutu se zaleskla stříbrná třpytka s červeným očkem.
Najednou se stalo cosi, jistě to taky znáte, Jirku tajemná síla táhla k vodě. Jen to zkusit jak se ta třpytka bude ve vodě lesknout, nic víc. A třeba i nějaká ryba po ní skočí! Ani nevěděl jak, za chvilku uháněl s větrem o závod k rybníku, v ruce svírajíc rybářský prut. Zastavil až na konci v odlehlé zátočině u rákosí. Podél břehu se táhl pás stulíkových listů. Jirka zahodil kolo a opatrně složil spojky do sebe. Štípák byl lehký, smekací navijáček plný zeleného silonu, na jehož konci byl navázaný drátek se třpytkou. Až teď při slunečním svitu si všimnul krásy rubínového očka. Odklopil naviják a nahodil. Napoprvé to nebylo špatné, pomyslil si, třpytka dopadla asi metr od stulíků. Opatrně začal otáčet kličkou, šlo to lehce, když se náhle na hladině utvořil vodní kráter, aby se tisíc kapek v tu chvíli rozstříklo na všechny světové strany! Jirka s otevřenou pusou viděl něco, co si dosud nedovedl ani představit. Obrovské tmavozelené rybí tělo, torpédo s velkou ocasní ploutví se vzedmulo v boji na život a na smrt a vymrštilo se z poloviny nad vodní hladinu. Jirka stále držel prut a najednou "prásk!!!". A bylo po všem. Vodní hladina se uzavřela a vzala si své tajemství zpět. Teprve nyní se Jirkovi rozklepaly ruce i nohy. Netušil, že zpuchřelý vlasec nevydržel nápor ryby kvůli utažené brzdě, cítil jen velké zklamání, že prohrál...
"Co tady hrome děláš?" ozvalo se pár metrů od něho. Jirka sebou trhnul. Ohlédl se a uviděl blížícího se starého muže s kloboukem.
"Já, já..." nevzmohl se na slovo. Pro takové situace jsou však kluci v tomto věku vybaveni mocnou zbraní, instinktem, pravěkým zákonem. Kdo uteče, ten vyhraje. Bleskově popadl kolo, naskočil a už se řítil po stezce zpátky do chalupy. Celý uřícený vjel rovnou do stodoly. Až teď si uvědomil, že na prutě chybí třpytka. Snad si toho děda nevšimne, pro jistotu schoval prut za ostatní.
Po krátké chvíli děda přijel k obědu, pro tentokrát to bude žemlovka. Jirka ji sice nenáviděl, ale dnes dlabal jako vlčák. Dědovi to samozřejmě neušlo, a tak se zeptal, jestli chce přidat. "Ne, to stačí, opravdu..." dostalo se mu rychlé odpovědi. Náhle se pod oknem ozvalo: "Je někdo doma?" Děda vstal a šel k oknu.
"Copak, Fafejto, hoří někde?" zažertoval. Jen v Jirkovi by se krve nedořezal, poznal ten hlas.
"Ještě to tak. Stačí, že jsem dneska honil u rybníka pytláka..." odvětil muž v klobouku.
"Někdo místní?" vyzvídal děda.
"Právě že ne, měl takovej pražskej přízvuk..." odpověděl Fafejta. Chvilku bylo ticho.
"No já jen, jestli by ses nezajel podívat Vinckovi na traktor," pokračoval.
"Večer tam zajdu, měj se," řekl děda a vrátil se ke stolu. Jirka tam už neseděl. Stál u dřezu a myl nádobí. Děda si zapálil svoji oblíbenou fajfku a slastně si zabafal.
Pár posledních prázdninových dní uplynulo a nastal čas odjezdu. Děda odvedl Jirku na nádraží, rodiče už na něho budou čekat v konečné stanici. Chvilku si ještě povídali, ale lokálka se už blížila.
"Tak, Jirko, hlídej si lístek."
"Jasan, dědo."
Jirka podal dědovi pravici a pak vlezl do vlaku. Stáhl okénko a ještě jednou dědovi poděkoval za hezké prázdniny.
"To já ti děkuju. A jsem na tebe moc pyšnej," řekl děda.
"A proč?" podivil se Jirka.
"Protože ses nenechal chytit," odpověděl. V tu chvíli zazněla píšťalka a souprava se dala do pohybu.
"Šťastnou cestu, Jirko!"
"Ahoj, dědo!"
Je tomu už mnoho let. Jirka dospěl, stal se sportovním rybářem. Občas si ve vzpomínkách tyhle prázdniny připomene. Hlavně kvůli dědovi, který tu už není. Jak rád by se ho dnes zeptal, zda ty pruty ve stodole byly opřené vždycky anebo je tam děda podstrčil schválně...
Petrův zdar!
(2.9.2012)
4.
Tak jako každý víkend přijížděl pražský rybář (říkejme mu třeba Jirka) do své chaty na břehu Orlické přehrady k odpočinku. Pracoval jako architekt, pořád v jednom kole, a proto si těchto chvil strávených v přírodě nesmírně vážil. Zaparkoval škodovku až u chaty. Jakmile otevřel dveře a okenice svého příbytku, světlo prozářilo útulný interiér. Začal pomalu vybalovat. Po nezbytných zabydlovacích úkonech si konečne sedl na verandu a zahleděl se do okolí. Na strmé skalnaté srázy padající do hlubin jezera, na husté lesy v dáli, na zrcadlící se nekonečnou hladinu. Byl rybář, voda ho magicky přitahovala už od dětství. Jezdil sem jako kluk za dědou na prázdniny, chata byla uvnitř krásně vyzdobena starým rybářským náčiním, většina právě po dědovi. Při rozjímání si Jirka vzpomněl na jedno varování, které mu kdysi děda vyprávěl. Že se nikdy nesmí koupat dole v druhé zátoce, odjakživa jí říkal U vodníka. Že se tam utopil nejeden pes, ba dokonce i neznámý plavec. Voda se pod nimi najednou zavřela a nikdy je už nikdo nespatřil. Moc dobře si to pamatoval dodnes, jako kluk měl velkou představivost a nikdy dědův příkaz neporušil. Teď už ale ví, že to byla jen báchorka, která měla zabránit všetečnému klukovi zbytečně se vystavovat nebezpečí strmých skal.
Byla polovina září, sezóna lovu dravců byla již zahájena. Jirka se na tento čas celý rok těšil, ze všeho nejvíc na krásně stavěné okouny, jejichž tlupy brakovaly zmatená hejna potěru, na candáty, rytíře z hlubin a na štiky, královny zdejších vod. Jirka se po obědě rozhodl, že si půjde zatřpytkovat. Sbalil podběrák, dvoudílný laminát s navijákem Tap, krabičku třpytek a ... Najednou se zahleděl na stěnu, kde viselo několik bambusových prutů po dědovi. Ani nevěděl, proč tehdy po jednom sáhl, snad z nostalgie. Osadil ho náhradním navijákem Tap se silnějším vlascem, na škodu to nebude, jen ho zkusí. A za chvíli jeho pramice odrazila od břehu ...
Nejdřív hodinu prochytával měděnou třpytkou osvědčená místa, tzv. okouní hrady, žádného záběru se však nedočkal. Odpolední slunce nezvykle pálilo, snad proto zatím Jirka na úspěch čekal marně, možná až se trochu zešeří. Další minuty plynuly a Jirka měl od neustálého nahazování a navíjení ruku málem vykloubenou. Zkusil nejrůznější třpytky, cyankály, wobblery, stále nic. Také změna místa nebyla nic platná. Tak... tak co když to zkusí o kus dál, v druhé zátoce? Položil prut a opřel se do vesel.
Po chvíli se za strmou skálou objevila zátoka, z níž měl v dětství takový strach. Ale nic strašidelného na ní nebylo, byla jako každá jiná. Tentokrát vzal do ruky bambusák a vybral starou velkou stříbrnou plandavku. Tady by se mohla skrývat pěkná štika, pomyslil si a nahodil směrem ke skále. Třpytka byla těžká, přesto se dlouho snášela hlubinou až ke dnu. Jirka odhadl hloubku na dobrých deset metrů. Začal pomalu otáčet kličkou navijáku a díval se na to zvláštní křížové ukládání vlasce, Tap fungoval i po letech bezvadně. Červené koncové očko se třpytilo v zapadajícím slunci rubínovým leskem nad hladinou, když náhle zmizelo ve vodě. Rána! Štípák se ohnul do oblouku, jen zapraskal, Jirkovi obrovská síla prut málem vyrazila z ruky, silon jen zvonil. Svatý Petře, to je tah! Jirka se musel v pramici postavit a sotva držel rovnováhu. Cítil v rukách, jak ryba tluče do vlasce a neustále bojuje v hloubce u dna. Sotva se zdálo, že tlak slábne a Jirka získal pár metrů vlasce, ryba si je opět vzala. Dlouhé desítky minut bojovala ryba s rybářem. Co chvíli se střídaly jejich šance v pradávném souboji lovce a kořisti. Kolik takových už bylo by nikdo nespočítal. A vždy se na konci někdo radoval z vítězství. Ten večer se štěstí přiklonilo k Jirkovi. Jirka sice ztrácel sílu, ryba se už ale převalovala pod hladinou. Ještě jednou se pokusila o únik zpátky pod skalnatý útes, i tento výpad však Jirkův štípák ustál. Pomalu navedl rybu k boku pramice a vrazil ji ruku do tlamy.
Až teď si Jirka sedl a ucítil bolest v zádech i rukách, které se mu ještě třásly. Při pohledu na obrovskou rybu na dně pramice by v tu chvíli Jirka přísahal, že je to samotný Hastrman z dědova vyprávění! Z posledních sil se chopil vesel a vydal se na cestu k domovu. Ještě nevěděl, jak rybu vynese k chatě, ale jedno věděl jistě. Totiž o kom se zítra budou bavit všichni rybáři z širokého okolí...
Petrův zdar!
(4.12.2012)
5.
Mohlo by se zdát, že se soumrakem všichni rybáři vyklidili svá místa, ale v odlehlé zátočině jeden zůstal (říkejme mu třeba Jirka) a pozorně sledoval své pruty. Bylo velmi dusno, bezvětří, zamračená obloha jen dávala tušit, kde se skrývá měsíc. Denní zvuky utichly a Jirka se zaposlouchal do těch nočních, které tak důvěrně znal. Měl tyhle chvíle rád, kdy je člověk sám se sebou. Chvíle, kdy má člověk na sebe čas a může v klidu přemýšlet o čemkoliv.
Rybář měl políčeno na úhoře. Tenhle had, jak se mu obecně přezdívalo, ho vždy magicky přitahoval. Možná i kvůli filmu Zlatí úhoři, tak krásnému a krutému zárověň. Pokaždé když při noční výpravě nějakého chytil, vybavila se mu slova tatínka malého Prdelky: "Úhoř je záhadná ryba, tajemná, nevypočitatelná. On žije v noci a loví při měsíčku, hoduje, když je pod mrakem a když hvězdy jdou spát..."
A vida, na pravém prutě se pohnul bílý papírek, něco zavadilo o tučnou rousnici. Najednou se vlasec trhavě rozjel, Jirka rozsvítil baterku, zaklapl překlapěč a zasekl. Špička laminátového prutu se ohnula a Jirka cítil typické brnění. Byl tam! Neustále navíjel a nedával rybě šanci k úniku, jak se mu to stávalo v začátcích. Už se ryba objevila na hladině, převalovala se, kroutila, ale Jirka ji nacvičeným tahem vysmýkl na břeh, kde ležela po celou dobu rozsvícená baterka. Jednou rukou držel prut a druhou chytil hada do připraveného hadru. I když se mu úhoř ovíjel kolem ruky, rybářův stisk nepovolil. Háček byl zaseknutý jen na krajíčku, a tak se úhoř rychle ocitnul v drátěném vezírku. Byl to celkem slušný chlapík, jistě třičtvrtěkilový. Rychlý nához nové rousnice a opět se v zátočině rozhostilo ticho.
Jirka si až teď všimnul, že baterka zablikala. Vypnul ji. Ještě že ji má. Najednou si vzpomněl na jeden příběh z dětství. Když mu bylo deset let, poslali ho rodiče na letní tábor Plátěná osada poblíž Železného Brodu. Stany ležely nedaleko nádherné řeky Jizery, v nadjezí klidné, kde se jezdilo na pramicích a kanoích, pod jezem divoké, kde se dalo pro změnu báječně koupat. A co víc, byla to voda plná potočáků, lipanů, velkých hrouzků a vzácných mihulí.
I tak se stalo, že na Jirku přišla řada s noční hlídkou. Byla to noc přesně jako dnes, ale začínalo již pršet. Pod pláštěnku si navlékl svetr, ještě že mu ho máma přibalila. Mladí strážci obešli stany, hřiště, klubovnu, umývárnu, latríny a schovali se pod střechu jídelny. Ve varnici tam byl čaj od večeře a pod igelitem i něco pečiva. Jirkův kamarád se do něj hned pustil.
"Ještě jsme nebyli u loděnice", naznačil Jirka, ale když viděl odmítavé gesto, rozhodl se tam jít sám. Déšť sílil. Jirka zapnul baterku a sledoval v kuželu světla padající kapky. Když došel k řece, zkontroloval uvázaná plavidla. Už už se chtěl vydat nazpět, ale náhle celý zkoprněl. Na druhém břehu někdo byl! Musel tam být! I přes déšť tam určitě viděl pohybující se červenou jiskru. A teď znova! Hned vypnul baterku a schoval se za strom. Snažil se rozpoznat v té tmě a dešti něco víc, ale tmavá silueta splývala s okolím. Ten člověk kouřil cigaretu, sice ji necítil, ale znal to od rodičů, vždycky se mu to hnusilo. Co tam jenom může dělat? A ví o něm? Určitě o Jirkovi ví, musel přece vidět světlo baterky. Až teď si uvědomil, jak se třese, asi zimou. Rozhodl se, že na něj posvítí a zmáčkl tlačítko. Jenže baterka selhala, buď měla vybité baterie nebo navlhla od deště. Pomalu se tedy otočil a po tmě se vydal zpátky. O své příhodě se kamarádovi ani nikomu jinému nezmínil, vždyť se přece nic nestalo.
Celý druhý den pršelo, až následující přestalo. Voda v Jizeře se hodně zvedla a zakalila, jízdy na lodích musely počkat. Jirkův oddíl se tedy vydal na výlet po okolí. Když míjeli jez, nemohli si nevšimnout nezvyklé události. Pod jezem v peřejích prohledával dno potápěč a na břehu stál vedle několika aut Veřejné bezpečnosti shluk lidí. Jirkova zvídavost zvítězila a hned se zeptal kolemjdoucí ženy, co se stalo.
"Ále, našli utopence", povídala.
"Jo jo, starýho Vejvaru, místního pytláka," přisadila si další. Jirku zamrazilo. Co když to byl on, koho tehdy v noci zahlédl? Líčil tam snad své pasti, noční šňůry, smekl se po kluzkém blátě a utopil se? Možná že kdyby na něj tehdy posvítil, tak by utekl a třeba by se mu nic nestalo. Kdyby, kdyby. To už Jirka nikdy nezjistí, za to ale ví, že žádná kdyby v životě neplatí.
Půlnoc se pomalu blížila a Jirka začal balit. Než vytáhl úhoře z vody, vhodil ještě do vody hrst nočňáků a vydal se k domovu. Přestože slabé světlo baterky už skomíralo, Jirka šel klidným krokem, protože od jisté doby nosil vždy v tlumoku náhradní baterie. Co kdyby...
Petrův zdar!
(9.2.2013)
6.
Požární nádrž - najdete ji v každé větší vísce. O tom k čemu sloužila nebo ještě slouží snad není třeba se zmiňovat. Jako tahle. Nachází se v obci Podůlšany směrem na Lázně Bohdaneč. Mnoho Hradečáků a pernikářů bude vědět, kde leží. V dáli jsou vidět bagry, které od nepaměti těží písek ke stavebním účelům a kde po takové těžbě vznikají rozlehlé vodní plochy.
Píše se rok 1982 a skupina chatařů i s dětmi se na kolech, přesněji na plečkách, ukrajinách a skládačkách, vydávají polní cestou přes tuto vesnici a lesem k písáku Gigant. Děcka mají prázdniny, u vody se vyřádí a v noci bude klid. Cestou zpátky využívají pokaždé rodiče místní restauraci, no spíš hospodu, k občerstvení. Tátové si dají pivo, mámy taky, děti malinovku nebo Ledňáček. Ten podvečer se dva kluci trhli a šli prozkoumat neznámou vodu. Když přišli na kraj betonové zídky, nebylo vcelku nic k vidění, snad jen proletující vážky a pár žab, které se rychle schovaly pod hladinu. Jeden z nich měl sebou preclíky, kousek ulomil a hodil do vody.
"Pozor, ať tam nespadnete!" slyšeli kluci volání starostlivých rodičů z okna hospůdky vzdálené asi 60 metrů. Ani nestačili odpovědět a málem tam zahučeli doopravdy, dokonce s otevřenou pusou. Preclík se nestihl ani rozmočit, když se pod ním objevila masitá tlama, trochu zamlaskala a onen kousek pečiva zmizel navždy z tohoto světa. To už klukama projela ta zvláštní elektřina, kterou všichni znáte, lovecká vášeň, která se dá ztlumit jen jedním způsobem - chytit tu rybu!
"Tý vole, viděls to?"
"Kapr, tý vole!"
Dnes se již nedá s určitostí říci, zda tehdy z kluků vypadla právě tato slova, ale vzhledem k tomu, že Hradečáci toto slovní spojení používají po generace, je to nanejvýš pravděpodobné. Ještě pár kousků dopadlo na hladinu, pro jistotu že se jim to nezdálo. Netrvalo dlouho a opět uslyšeli srkání a mlaskání.
Druhý den bylo zataženo, a tak rodiče dali přednost polednímu kafíčku před cestou na koupaliště. Přesto se k nádrži blížila dvě kola. Doma kluci řekli, že se jedou jen tak projet, ale potají už měli svůj plán. Každý měl v kapse u trenek pytlačku, jen takovou cívku se silonem a na něm velký háček.
Přijeli potichu na místo, schovali kola za keř a oddechli si, že v hospůdce ještě měli zavřeno. Rychle si klekli na břeh, na háček napíchnuli kousek ulomeného chleba a hodili na hladinu. Vše dělali beze slov, nebylo jich třeba, jen byli domluvení, že když někdo chytne první rybu, mizí pryč oba. Jak to jen popsat, ten den se každá vteřina vlekla a zdála se nekonečná, asi uhodnete proč... I ta minuta byla jak hodina, když se náhle jedna kostička zhoupla a saturna se našponovala. Kluk s ní trhnul a ucítil odpor, to bude kus!!! Zatím co se snažil kapra přitahovat rukama, kamarád vytáhl svoji pytlačku, schoval do kapsy a hlídal, zda někdo nejde. O žádné zdolávání vlastně nešlo, bylo třeba kapra co nejdříve vytáhnout z vody, ale když on se tak srdnatě bránil, voda šplouchala, že to bylo slyšet určitě až za vesnicí! Po chvíli se přece jen ryba unavila a nastal problém, se kterým kluci nepočítali. Jak ji vyndat ven, když nemají podběrák? Nezbývalo než vysmýknout kapra na břeh silou, třicítka vydržela. Jakmile byl kapr na trávě, kluci si uvědomili, jak se jim třesou ruce, nevěděli co dřív, strategie byla ta tam. Tak nejdřív háček z tlamky ven, smotat pytlačku, utřít ruce od slizu do trenek a... kdo poveze kapra? No a jak vlastně? Jediný možný způsob byl tričko do trenek a ryba za tričko, ať si ho lovec veze sám! A už se řítili na kolech polní cestou k domovu. Budiž přiznáno, že jim v té rychlosti kapr na tu cestu jednou vypadl. Přesto za deset minut brzdili u chaty a kapra přenesli do vany z pozinku. Kapr žil, měl tak něco kolem 40 cm, pro kluky parádní úlovek. Teď bylo načase přiznat se otcům, jenže jak to udělat, to by nemuselo dopadnout dobře. Lovec to vzal na sebe a pokud si dobře vzpomínám, přiznal tátovi, jak to bylo, zamlčel snad jen to vypadnutí kapra na zem. Troše kázání se sice nevyhnul, to jo, ale večer se rozdělal táborák a oba kluci si kapra opekli přímo na ohni, přesně jak to dělali Indiáni. Pravda, byl trochu málo slaný, ale přesto chutnal jak božská mana...
Kdo by se však domníval, že kluci jeli pytlačit další den znovu, zmýlil by se. Dokonce takový lov nikdy nezopakovali. Možná se v nich ozvalo svědomí, možná proto, že touha něčeho zakázaného byla naplněna, anebo že začali chodit do rybářského kroužku, kdo ví?
A to je dobře. Protože alespoň si na tuto jedinečnou chvíli dodnes dobře pamatuji...
Petrův zdar!
(4.9.2013)
7.
Stalo se to, dávno tomu, co Pepa vyjel jednou z domu,
s Čedokem kupředu na Lipenskou přehradu.
Byl to rybář, pruty vzal, nikdy nestál opodál.
Když však viděl vodní plochu, budeš to mít těžký, hochu,
stovky lidí, plavidel, bez řádu a pravidel.
Jen starý rybář v koutě seděl, na své pruty v klidu hleděl,
ten Pepovi poradí, kam má složit pozadí.
Támhle žije zubatá, až ti spadnou kaťata!
Pepa v mžiku pro cajk běží, přeskakuje lid, co leží,
a už sedí v zátoce, na rekreaci po roce.
Jen co sundal čepici, trojhák píchnul v bělici.
Hezky pumpuj, potěre, štika se s tím... nepáře.
Čas však plynul jako voda, bez záběru, jaká škoda,
a tak Pepa přivřel oči, třeba na to štika skočí.
Světe div se, je to tak, do výšky letí štikovák!
Silon mizí prudce v dál, takový tah nepoznal,
do luku prut ohnutý, až mu spadly kalhoty.
V tu chvíli opodál, dav lidí se chichotal,
Pepa však dál bojuje, u žen v davu boduje.
Cívka je už ale prázdná, odpověď tak bude rázná,
Pepa brzdu utáhne, jak to jenom dopadne?
Prásk! a ozvěna poeta roznesla zvuk do světa.
A ve stejném čase v dáli surfař se ve vodě válí.
Nevnímaje ani lysky, Pepa držel jenom třísky,
to musela být velká ryba, kde se asi stala chyba?
Zklamán v pomalém tempu zpět se šine do kempu.
Starý rybář ze zvyku: „Kde máš štiku, mladíku?“
Pepa jen rameny krčí, hlava dolů, tiše mlčí,
přísahá až ve stanu: „Však já tě jednou dostanu!“
Petrův zdar - nudě zmar!
(17.11.2013)
